Učitel myslivosti vypráví (Miroslav Kutý)

Detailní popis produktu

Příběhy vlastní, ale i z výuky myslivosti a dalších vyučovaných předmětů... Po zralé úvaze a naléhání mých přátel, se autor rozhodl vložit do paměti počítače několik dalších mysliveckých příběhů mého života. Jde o autobiografické pojetí, podobné jako v jeho prvotině „Hranická lesárna“. Vypráví tentokrát o mysliveckých zážitcích, příbězích z výuky myslivosti i jiných lesnických předmětů, vyučovaných na hranické lesnické škole a také vyjadřuje jeho osobní vztah k honitbě Libavá.

Tato kniha je laděna na pedagogickou, lesnickou a mysliveckou notu tak, jak čas a prostor dovoloval a umožňoval. Je zakončená optimisticky. Je načase uvolnit
místo mladé generaci myslivců, která se dokáže oprostit od zkostnatělých názorů a přizpůsobí se moderní době a jejím rozumným požadavkům.

================

O studentských láskách toho bylo napsáno mnoho. Nevím ale o tom, že by se někdo širokosáhle rozepisoval o přátelstvích, která vznikla během studií. Zatímco většina studentských lásek v lepším případě postupně vyšumí, v horším případě se nesmiřitelně rozpadne a jsou za nimi spáleny všechny mosty. Navázaná přátelství během studia, až na malé výjimky, vydrží napořád. Právě takové přátelství jsem navázal s Ing. Miroslavem Kutým během krásných studentských let na Lesnické fakultě v Brně.

Zdálo by se, že pět roků společného studentského života je dostatečně dlouhá doba na to, abychom se dokonale poznali a že už nás nemůže na tom druhém nic překvapit. To ale není případ Mirka Kutého. První překvapení pro mne bylo, když se objevil na lesnické škole v Hranicích. Nejdříve jako řadový pedagog a následně jako její ředitel. Nikdy během studia se o podobných „pedagogických choutkách“ vůbec nezmínil. Ale zvládl to bravurně, o čemž svědčí doba, po kterou tuto věhlasnou školu vedl a samozřejmě výsledky, kterých se školou dokázal a kam ji posunul.

Druhé překvapení přišlo zhruba před rokem. Míra mi zavolal, že píše vzpomínky a že mi pošle vzorek. Tady se přiznal, že překvapil i sám sebe, protože by ho „nikdy nenapadlo ani ve snu, že bude někdy psát knihu“. A i když ho k psaní donutily zdravotní komplikace, ukázalo se, že to tam někde v sobě má. Doktor vám může stokrát doporučovat, že máte psát, ale když k tomu nemáte ten správný šmrnc, tak žádná dobrá kniha vzpomínek nevznikne. Doktor za vás tu knihu určitě nenapíše. Ukázalo se, že Míra ten šmrnc v sobě má a kniha byla na světě.

Třetí překvapení přišlo včera, kdy mi Mirek zavolal a požádal mě, zda bych nenapsal předmluvu k jeho druhé knize, kterou chystá a jejíž pracovní verzi mi zaslal už dříve k posouzení. Na jednu stranu jsem byl potěšen, že se mi dostalo cti uvést do života právě jeho knihu. Na druhou stranu jsem se vyděsil, co bych tam měl napsat, abych hned na úvod čtenáře neodradil. Okamžitě se mi totiž vybavila předmluva k jeho první knize, kterou napsal Ing. Jan Jeniš. Tu, když jsem si přečetl, tak jsem si řekl, že to je čtení, které by o sobě chtěl číst každý a že asi těžko lze napsat něco lepšího. 

Tady je můj pokus o předmluvu – prvotinu:

Kniha, kterou nám Mirek předkládá, má z mého pohledu dvě části. První je určena spíš čtenářům, kteří měli nebo ještě mají něco společného s hranickou lesnickou školou. Tady v sobě Mirek nezapře kantora. Když se vám už ale zdá, že pouček by mohlo stačit, proloží to tu příběhem, tu fotografií. Tím knize silně přidává na zajímavosti a přitažlivosti. Při čtení druhé části, ve které se věnuje honitbě Libavá, mě napadlo, že se nám Mireček na stará kolena zamiloval. On, kdoví kolikátá generace potomků krále Ječmínka z bohaté a úrodné Hané, si zamiloval dívku Libavou z chudšího kraje od pramenů Odry. A protože na rozdíl od pohádek jejich lásce nikdo nebránil, vzniklo z tohoto vztahu nádherné dílo. A zdá se, že Mirek je v tom až po slecha. Tak to totiž nemůže napsat nikdo, kdo by k tomuto kraji v Oderských vrších měl jen povrchní nebo hraný vztah. Zatímco Haná je kraj úrodný a zemědělsky obdělávaný, krajinu Libavé už sedmdesát roků rozrývají hlavně kola a pásy vojenské techniky. Dokonce sem přijeli na „přátelskou internacionální výpomoc“ i soudruzi ze Sovětského svazu a nějakou dobu nám předváděli, jak se oře u nich na celinách. A přes to všechno, že tento kraj byl tak zkoušen, musí v sobě mít obrovské kouzlo. Kouzlo, které dokáže inspirovat a posléze naplno otevřít stavidla výřečnosti autorům zejména loveckých příběhů, které se odehrávají právě zde. Nikdy jsem přímo na Libavé nebyl. Vždy kolem jen projíždím. V roce 1976 jsem k ní jen tak přičichl, přiblížil se na dotek. Hráli jsme ve Velkém Újezdě fotbalový turnaj všech podniků VLS, tehdy z celého Československa. Po přečtení knih autorů zasažených Libavou, k nimž si dovoluji zařadit i Mirka Kutého, na něhož Libavá působí přímo blahodárně, se mi zdá, že už jsem tam byl.

Milí čtenáři, přečtěte si tuto knihu a určitě se tam octnete také. Pěkné počtení.

V Sušici (na Šumavě) 27. února 2025
Ing. Jiří Legemza